In: Alois Jirásek - Staré pověsti české, SPN, Praha 1955
I.
Když byl již Přemysl vysoko v letech, usnul snem smrti a duše jeho odešla k otcům.
Po něm Nezamysl vládu zdědil.
Ten když se odebral na cestu všech lidí, dosedl Mnata na vojenský stolec.
A když pak i jeho dni se naplnily, ujal se vlády Vojen. Po jeho smrti Vnislav panoval, a ten když oči na věky zavřel, prohlášen za vojvodu Křesomysl, a to u posvátné Jezerky, kde sešel se valný sněm. Tam když u té čisté studánky vykonána zápalná oběť, vstavil nejpřednější z lechů čepici někdy Přemyslovu Křesomyslovi na hlavu a všichni kolem radostně volali:
"Křesomysl hospodin náš! I on nás bude blahoslaviti."
Všichni ho pozdravili, poklonili se mu a pak jej vyprovodili v hlučném průvodu na Vyšehrad. Tam byl slavně dosazen na stolec, s něhož kdysi vládla jeho pramáti i jeho rodu zakladatel.
Za Křesomyslova panování hleděli si lidé více hor nežli orání a stád. Přemnozí se vydali na hledání kovů v hlubinách země; i při potocích vybírali z písku zlato, jehož všude dost nalézali. Zvláště na poledni země. Sám vojvoda dbal nejvíce věšteb své pramateře. Mnoho kovkopů poslal na Jílový a Březový vrch, jenž nad jiné vydával mnoho stříbra.
Ze všech stran hrnuli se tam lidé dobývat rud; každý chtěl kvapně zbohatnout. A doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem.
Lidé bohatli kovem, ale chlebové hynuli. Při dolech nastal nedostatek, a rýžovníci a kovkopové posílali kupovat chleba do pražského kraje. Mnozí vladykové a starostové rodů vše to těžce nesli, bránili tomu a toužili, že v dolech je zhouba polí, že pro drahý kov trhají se čeledi rodů a hyne starý řád a kázeň. Někteří se odebrali až k vojvodovi na Vyšehrad; v jejich čele Horymír, vladyka neumětelský. I žádali Křesomysla, napomínali ho, aby sobě více chleba nežli stříbra vážil, aby ten podzemný lid dal raději rozehnati. Kníže však, oslněn leskem vzácného kovu, nedbal jejich řečí a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojeni, rozmrzelí.
Než i horníci se popudili, že proti nim, na jejich zkázu bylo tak mluveno a jednáno. Sběhli se při dolech mezi svými boudami a chatami. Jako ve vosím popuzeném hnízdě tam bylo, když posel ohlašoval, jak vladykové na Vyšehradě jednali, co radili, zvláště pak Horymír neumětelský.
Bouřili, křičeli, pomstou hrozili, a nejhorší Horymírovi. Krev jeho chtěli, a hned, bez odkladů. Jiní v divokém posměchu křičeli, že když má strach o chléb, ať se ho nají dosyta, ať mu ho nacpou do úst, až se jím udáví.
To se zalíbilo. Jako divoká smečka ze jelenem hnali se k dědině Neumětelům.
Podzimním šerem hrnul se houf kovkopů polem i ladami, jež se černala v kvapném soumraku.
Noc byla, když zahlédli Neumětely, slaměné střechy chat, černající se mezi stromy, vysoké stohy u stodol i zahrádek dědiny v kulatém náspu. Tu ztišili krok, a zmlknuvše, plížili se jako lstivá, úkladná šelma k ohradě. Ale dříve, před nimi, vběhl tam dobrý člověk oznámit, co se děje a chystá. Jen vzbudil vladyku, a již zabouřil ze tmy divoký křik. Na obranu nebylo času. Houf kovkopů hnal se již k hrádku a pustý ryk jeho blížil se letem. Nezbývalo nic než prchnouti.
Skokem byl Horymír v stáji, kdež stál jeho nejmilejší kůň, Šemík. Okamžikem ho vyvedl, osedlal, a již, promluviv naň tiché slovo, vyrazil branou ven do polí. Zhlédli ho; křičeli, hnali se za ním. Slyšel i dusot koní. Pobídl Šemíka a věrný kůň pustil se v divější cval, až hříva mu vlála, až zpod kopyt stříkala hlína a písek a jiskry jen sršely do tmy.
Za jezdcem vlála bělavá halena jako křídlo a chvíli vedla pronásledovníky. Ale jen chvíli. Nestačiliť Šemíkovi, jenž pádě mocnými skoky, zanikl ve tmách podzimní noci. Až na pokraji lesa, v černém vřesovišti, ho zastavil jeho výborný jezdec.
Byli zachráněni. Ale jak vladyka zpět pohlédl, chytla ho zlost i lítost. Požár viděl; jeho dědina hořela. Rudá záplava rozlévala se po temném nebi, rděla se víc a více a šířila se valem.
"Všechno tam shoří!" pomýšlel roztrpčený Horymír. "Stavení, humna plná obilí, stohy, všechna ouroda, všechna naše práce."
A zahroziv v ty strany k požáru zaťatou pravicí, přísahal:
"Ať zčernám jako uhle, ať mně rozsekají mým vlastním mečem, jestliže všechno to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc a hůř!" -
II.
Neumětelská dědina byla zničena.
Co nezhltl oheň, to horníci odvedli a odvezli. S bohatou kořistí se vrátili: dobytek vzali, na uloupených vozech s uloupenými koňmi odvezli z Horymírových stohů a v divé radosti cestou i doma pokřikovali:
"Když se bál hladu, ať jej má!" -
Tak jásavě hlučeli. Ticho však a pusto bylo ve vyžehnuté dědině. Spáleniště, dlouho dýmajíc, doutnalo a podzimní vítr roznášel jeho čpavý zápach...
Nežli minuly dva dni, shromáždil Horymír všechny muže svého rodu, k nimž se přidali mnozí jiní, samí dobří sousedé. rozhořčení násilím horníků.
Když se stmívalo, vytrhli všichni dobře ozbrojení a v čele všech Horymír na věrném bílém Šemíků.
U Bžezových dolů netušil nikdo nic zlého. Horníci najisto myslili, že uprchlý Horymír bloudí krajem a že, jsa bez pomoci, ničeho se již neodváží. Spokojeni, bezpečně ulehli, ani o stráže se nestarali. Až pozdě v noci vzbudil je dusivý dým a náhlá, oslňující zář, rudě vzplanuvší. Střechy jim hořely nad hlavou. Jako zmatení vyrazili ven, nebo vynášeli majetek a náčiní, sháněli děti.
Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali šípy. Vladyka sám na Šemíků se míhal s mečem v ruce mezi boudami, a již opět na dolech u jam křičel na své, aby kazili, hubili vše.
Jako noční příšery kmitala se tam rozzuřená čeleď, bořila boudy a stroje, zavalovala jámy hrubými balvany, maříc vše, co vykonala tu lopotná práce horníků.
Nežli se rozednilo, byl nepřítel ten tam. Zanikl v ranním mlhavém šeru. U Neumětel se Horymírův houf rozešel. Vladyka sám však pospíchal dále. Šemík, čarovnou silou svěží, nesl ho bystře zrovna větrným letem k vojvodovu sídlu, a když slunce vzešlo, dojel Horymír sám neunaven na neznaveném bělouši před vyšehradskou bránu.
Druhého dne došly na knížecí hrad zprávy o tom, co se u Březové hory stalo. Přichvátaloť mnoho horníků na Vyšehrad; všichni jedním hlasem vypovídali o hrůzách oné strašlivé noci. a všichni rozhořčeně vinili Horymíra z tohoto zločinu.
Ten však zapřel a dovolával se všeho se toho, že již na úsvitě po té noci byl na Vyšehradě. Něž Křesomysl, žalostiv jsa pro stříbrné doly, dal Horymíra uvrhnouti do vězení. Odsud ho vyvedli teprve, až když se shromáždili kmeti a vladykové, jež svolal vojvoda k soudu.
I stál Horymír sám jediný před soudem a proti němu houf rozlícených kovkopů, žádajících úsilně, aby byl zaživa upálen. Jim kníže přál, jemu vladykové. Prosili za něj, aby při hrdle byl zůstaven. Hlas horníků však více vážil, proto odsoudil kníže Horymíra hrdla.
Než tolik přece učinil vladykům po vůli, že zmírnil trest smrti; nemělť Horymír zaživa sejíti ohněm, nýbrž měl býti popraven vlastním mečem.
Když tak ustanoveno, promluvil Horymír ke knížeti:
"Ctný kníže, tvým soudem jsem odsouzen; a poněvadž mně živu býti nelze, toliko za to prosím, popřej mi toho, dřív než umru, ať na svůj milý kůň vsednu a maličko chvíli se na něm projedu. Potom učiň se mnou cožkoliv chceš!"
"Jeď si," povolil kníže, "ale Šemík bez křídel ti nepomůže.!" Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány.
Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svému Šemíku. Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem a Šemík, zařehtav, radostně hrabal přední nohou, až dláhy duněly.
Pak všichni, kníže s kmety a vladykami, na výstupku, i kovkopové, strážci i lid dole nádvořím podivili se, když ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejž Horymír u huby vedl. Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovaný, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, a pohazuje bujnou hlavou. šířil zardělé nozdry.
Nohy se mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točiti, obraceti. Horymír v rozkoši, že má zase milého koně, zavýskl, a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, až se širým nádvořím rozléhalo. A již dlouhými, lehkými skoky pustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Poblíže valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl:
"Nuže, Šemíku, vzhůru!"
Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a v tom promluvil Šemík:
"Pane, drž se!" A již skokem po náspu vzhůru, a druhým, ohromným skokem přes roubenou hradbu.
Všecko kol úžasem ztuhlo.
Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, vráz zapadli, zmizeli -
Na hradě vykřikli úžasem i hrůzou. Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví leží i jeho Šemík.
Hleděli z hradeb i srubů a žasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí, jak kde stáli horníci nebo zemané, a ukazovali do údolí k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem.*
Ještě nezmizel jezdec zrakům a již vladykové za něj úsilně prosili; také dvořané se po takovémto divu snažně přimlouvali, a Křesomysl jich neoslyšel.
Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, že je mu všechno odpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se knížeti. Když pak se ho kníže otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl:
"Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublížil."
Horymír neměl na Vyšehradě žádného stání. Přízeň samotného knížete, přízeň dvořanů ho tu neudržely. Mysl jeho byla u věrného Šemíka. Jak jen mohl, poklonil se knížeti a dvořanům, vzal odpuštění a pospíchal bez oddechu, koně nešetře do své dědiny, kterou čeleď po svém rozptýlení se vrátivší znovu budovala.
Navrátiv se do Neumětel, přímo chvátal ke svému milému koni. Ten leže, nemoha již státi, oznámil svému pánu, že musí sejíti, a prosil ho, aby až zahyne, nedal ho ani ptákům, ani dravé zvěři na pospas, ale aby ho dal před vraty svého dvora pohřebiti.
Horymír velmi zarmoucen všecko slíbil a těžko se s Šemíkem loučil. A když milý kůň zdechl, stalo se, jak byl žádal.
Horymír ho zahrabal v dědině, a po dnešní den ukazují tam místo kamenem označené, kde věrný Šemík byl pochován. -
*Beckovský vypravuje dle staré pověsti, že na Zlíchovském vrchu "po levé straně jdouc od Prahy na Zbraslavi, spatřovaly se téhož koně (Šemíka) šlépěje v tom místě, kde nyní stojí okrouhlý kostelíček sv. Filipa a Jakuba". Okrouhlý ten kostelíček zanikl, nynější je z osmnáctého století. V neumětelích chovají Šemíkův hrob u velké vážnosti. Nikdo se ho nesmí nešetrně dotknout, neboť, taká jest stará pověra, stihlo by celou obec velké neštěstí, kdyby hrob ten byl porušen. Když v letech šedesátých minulého věku jeden pražský archeolog chtěl Šemíkův hrob prozkoumati, sběhlo se všechno obyvatelstvo a násilně archeologa odehnalo. Na náhrobku Šemíkově je nápis: "Zde v Neumětelích se věřilo a věří, že tu Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží." V kameni, nad nímž se pomníček zvedá, vidí mnozí podobu koňské hlavy. Pod neumětelským kostelem, a to pod prahem, je prý zakopán Horymírův poklad.